Je pátek ráno a nasedám do lodi kdesi na úrovni zastávky ČD Malovidy. Mám před sebou tři dny tradiční akce pod názvem jasně korespondujícím s jejím cílem. Čistá řeka Sázava, tentokrát 2010..
Pro neznalé to může znít poněkud lacině či zprofanovaně, připouštím. Na úvod tohoto zamyšlení proto předesílám, že nejsem pražádným ekologickým aktivistou a veškeré aktivity směřující k ekologickému fanatismu jsou mi z duše cizí. Na druhou stranu mám rád přírodu a vážnější vztah k ní si začínám budovat už někde v prváku střední školy, kde s rozpačitým souhlasem rodičů opouštím páteční odpolední Prahu na první vandry. Už tenkrát, stejně jako nepočítaně později se toulám údolím spodní Sázavy, rvu se s pádlem v ruce s jejím proudem při jarních sjezdech nebo ji jen tak pozoruji zalitou sluníčkem ze sedla kola. Těžko by mě tehdy jen napadlo, že o dvě desítky let později bude tahle řeka směrovat mou životní cestu ještě daleko výrazněji, že její hladinu budu pozorovat prakticky každodenně cestou do práce, že na jejím břehu budu zdolávat první chycené ryby a loď i kolo dostanou nevídanou zátěž v podobě skotačícího prcka. A že to bude z domova k jejímu břehu sotva pár kilometrů..
Tu řeku mám prostě rád a mám možnost jí alespoň dílem vrátit to, co mi dosud dala a doufám ještě dokáže dát. Takže neváhám, páteční volno raději natvrdo pojišťuji v práci dovolenou, balím maskáče, spacák, neopren, šňůry, karabiny, všechen ten vodáckej vercajk cpu do báglu a sychravé páteční ráno stojím v týmu hasičů Teplýšovice na rozbahněném břehu Sázavy. Víťa, Jirka, Pepa, Ondra a já. Už ráno je jasné, že početně nijak zásadně nepozvedneme nikterak valnou účast na 2. úseku, přesto věřím že dokážeme být užiteční jinak, kvalitou. Už jsem se stokrát za dobu co se známe přesvědčil že to kluci s pádlem umí, řeku znají jak svoje boty a navíc jedou poněkolikáté takže na obtíž rozhodně nebudeme a pomůžeme. Koneckonců proto taky jedem. Pozoruji hemžení na břehu a přípravy. „Tým“ školy Teplýšovice fasuje sušenky a děti se navlékají do bílých triček s logem projektu, jehož spodní lem často končí tam, kde začínají dětské holínky. Ač to zní poněkud paradoxně, uvědomuju si, jak nesmírně účinným prostředkem je pro tyhle děti páteční den strávený sběrem odpadků přímo v terénu oproti (a učitelé snad prominou) nudnému, stereotypnímu a nepoměrně méně efektivnímu ekologickému výkladu absolvovanému ve školních lavicích. Jistě, všechno má svoje a zajištění bezpečnosti dětí při výrazně rizikové akci tohoto typu, navíc s výhledovou předpovědí počasí nevěstící nic dvakrát ideálního není právě jednoduchou záležitostí. Sám jsem před lety s dětmi poměrně aktivně pracoval, takže Jezevcovi i oboum paním učitelkám, klobouk dolů. A pokud někoho z potencionálních účastníků od účasti na akci snad odradilo počasí, mrkněte se na fotky dětí brodících se ono páteční dopoledne bahnem.. třeba Vám něco dojde..
Než vyrážíme poslouchám (stejně jako každé další ráno) trpělivé proslovy Míry jako vedoucího úseku a Zbyňka se Štěpánem jako instruktorů, kteří nás mají do nedělního finále dopravit alespoň relativně celé a v pořádku. Letos obzvlášť nelehký úděl. Průtok řeky nevěstí zrovna poklidnou rekreační projížďku (o čemž se později během akce několikrát přesvědčíme) takže instruktáž rozhodně nebereme na lehkou váhu. V pohotovosti jsou házečky, lékárny a hlavně kluci připravený nás z toho průšvihu vyndat. Dotahujem přezky na vestách, navlékáme rukavice, zásobujeme se množstvím pytlů a vyrážíme. Polovinu dětí převážíme na pravý břeh, který budou čistit pěšmo a sami se vydáváme po proudu. Několik minut jízdy, přistání, výstup do několikacentimetrové vrstvy mazlavé, smrduté směsi bahna a odpadků, vysbírání odpadků do připravených pytlů, nasedáme, odrážíme. Celý den. Celé tři dny. Snažíme se řeku oprostit od všeho, co není živočišného nebo rostlinného původu. A že toho není málo, pytle se plní, lodě dostávají odstrašující ponor, sběrná místa jsou pro nás vysvobozením. Přistáváme a nadupané pytle plné střepů, plastů a železa vláčíme k přistavenému kontejneru. Chvíle úlevy, zase si je v lodi alespoň kam sednout J. Tedy na chvíli. Ze stereotypu likvidace přehlídky lidské nadutosti nás bohužel často vytrhuje odpad, který ani při nejlepší vůli nelze jednoduše sebrat a hodit do pytle. Ani jednou rukou, ani dvěma, často ani několika páry rukou, přesto si nakonec vždycky dokážeme poradit. V bahně zarostlé sporáky, lednice, železa roztodivných tvarů, zrezivělé sudy, ocelová lana omotaná okolo stromů, zbytky přístavních mol, laminátové a plechové pramice v různém stádiu rozkladu, jízdní kola, pneumatiky různých rozměrů, pletiva a bůh ví co ještě.. Na řadu přichází rýč, polní lopatky, pilka.. Pomáháme si, funguje obrovská soudržnost. Bez ní nejsme schopní podobné kousky z řeky dostat. Volání označuje místo, sjíždíme se k místu nálezu, kopeme, zápasíme s tou železnou obludou, vyhráváme, řeka si hlasitě oddechne (my také). Stojíme po pás v bahně, jištěný na házečce, přivázaný k lodi, spouštíme v proudu obludný kontejner na druhý břeh řeky, kde je sběrné místo.. svážíme několika set kilovou kovovou pramici, děravou jak řešeto položenou napříč přes borty dvou lodí.. z křoví vyprošťujeme masivní několikametrové ocelové lano a táhneme ho rozbahněným polem směrem k autu s kontejnerem.. Pomáhají všichni, špinavý, unavení, někteří pořezaní od střepů ale všichni v pohodě. Znovu se přesvědčuju, jak podobná akce dokáže vyselektovat lidi. Na věku vůbec nesejde. Dospěláci, skorodospěláci, děti.. Dobrá nálada nikoho neopouší. Míra jako vedoucí úseku pečlivě sleduje oba břehy jestli za námi skutečně (alespoň v rámci možností) nezůstává zapomenutý odpad, Štěpán se Zbyňkem sbírají stejně jako ostatní, přitom ani na vteřinu nepolevují v pozornosti. Prohlíží jezy a šlajsny co nás čekají, ošetřují drobná poranění, loví z vody lodě i lidi. A tak nám ubíhají dny. První, druhý, třetí. Vstáváme do mrazivého rána, převléknout do věcí, které za noc rozhodně neuschnou, rukavice, pádlo a zpět k lodím. Jádro účastníků zůstává, někteří se střídají, večer odjíždí, jiní ráno přijíždí.
Možná by se závěrem tohoto zamyšlení slušelo prostě poděkovat. A to nejen těm, o kterých už jsem se zmínil ale rovněž těm, kteří se sběru přímo neúčastní, přesto jsou s námi po celé tři dny a bez nichž by akce byla jen prázdným plácnutím pádla do vody. Takže díky klukům z obou doprovodných vozidel, dostat lodě i kontejner na vhodné místo je v rozbahněném měkkém terénu okolo řeky úkol v pravdě nelehký, přesto se vždycky zadařilo, někdy až na samé hranici možností. Vždycky jste byli tam, kde jsme Vás, potřebovali, vždycky jste nám pomohli odlehčit ty přeplněné vratké kocábky. Stejně tak díky zásobovacímu týmu. Byli jste neuvěřitelní. Jak náramně se potvrzuje to staré pravidlo že akce funguje pokud funguje zásobování. A tady stokrát víc. Teplé jídlo, snídaně, sváča, oběd, večeře, rizoto, koprovka, horký kafe, neuvěřitelný výběr koláčů a vždycky kupa dobrý nálady, to je Maruška s Martinem. Díky i všem ostatním, které neumím v tuto chvíli pojmenovat ale někde nám v něčem pomohli, nebo nás třeba nechali přespat pod střechou. Díky oběma instruktorům, hlavně druhý a třetí den jste si kluci užili svoje, tak doufám že alespoň my jsme starosti nepřidělali (omluva za tu dýmovnici)J Díky Mírovi za bezchybnou organizaci a vedení úseku, díky Vám všem že jste s námi na 2. úseku byli. Víťo, Jirko, Pepo, Ondro, bylo mi ctí dělat něco co má smysl, navíc v týmu SDH Teplýšovice..
Konec. Vytírám loď plnou bahna, svlíkám mokrý a špinavý neopren, smotávám šňůry, beru karabiny a rezignovaně to všechno balím zpět do báglu. Převlíkám se do suchého a cítím, jak se mi kousky schnoucího bahna pomalu drolí po nohách dolů do bot. Házím batoh na záda a naposled se ohlížím na řeku proti proudu zpět. Je neděle pozdě odpoledne, 17.dubna roku 2010. Zůstává za námi Čistá řeka Sázava..
Honza Hák