Přemýšlel jsem, že letos už nic psát nebudu. Všechno co se mi honilo v hlavě po loňském ročníku Čisté řeky jsem se snažil vtisknout do textu v podobě článečku Čistá řeka Sázava 2010. Vše podstatné myslím řečeno snad opravdu bylo. Pokud někoho akce, její organizace nebo několik skromných postřehů z jejího průběhu zajímá, nechť si článek přečte a alespoň minimální povědomí by získat určitě měl. To bylo také cílem. Proto nač další řádky a čas strávený popisem prakticky téhož.. Na druhou stranu, nikdy neříkej nikdy.. Před dvěma dny jsme se vrátili z letošního ročníku a kromě výstroje tradičně obalené bahnem si přeci jen přivážím pocity, které jsou něčím nové a ony dva dny po návratu mě celkem vytrvale provází návratem do běžného pracovního týdne. Takže přeci jen tyhle řádky, ale k tématu je to fakt naposled. Tedy doufám..
Je neděle, něco po poledni, 17.dubna 2011. Třetí a závěrečný den letošní Čisté řeky Sázavy. Do finále akce nám zbývá pouhých několik kilometrů řeky. Sedím na navigaci jezu, za sebou na zemi postavený kelímek horkého kafe, na klíně misku s gulášem. Hltavě baštím a rozhlížím se po řece nad jezem. Sázava je tady relativně široká, vítr jí čeří hladinu a šustí větvemi okolních stromů. Jinak nic. Žádní chataři, žádní rádobyvodáci, žádný řev, ani stánky se zmrzlinou a buřty, prostě nic.. Plnými doušky nasávám parádní směs probouzející se přírody a vlhkosti tříštících se peřejí pod jezem. Čistím hlavu a alespoň na chvíli totálně vypouštím všechny běžné starosti života. Trochu kýč ale dostává mě. Možná právě tohle jsou okamžiky, díky kterým si nás vodáckej pánbůh dokáže tak dokonale zavázat na celý život. Mám alespoň momentálně pocit. I když ono zas tak úplně liduprázdno tu není. Stačí se podívat vedle sebe, napravo, nalevo, za sebe, je tu vlastně úplně narváno. Spousta lidí, několik aut, dokonce kontejner s tunami odpadků. Nic z toho ale tuhle nedělní pohodu překvapivě neruší. Naopak. To co se tu odehrává je obrovské souznění řeky a zdánlivě neslučitelného.Spousta věcí poházených po zemi, spousta lidí kteří se vesele baví, strkají do sebe při předbíhání ve frontě na přídavek guláše, neúprosně sprintují a dupou po navigaci při honbě za servírovanými koláči, suší vesty, loví z barelů vzácně suché kusy oblečení na převlečení, fotí, sedí na lavicích a jí, nebo jen tak mžourají do prvních paprsků jarního sluníčka. Nic z toho nepůsobí rušivě, naopak. Naprosto dokonale to zapadá do atmosféry, kterou si vychutnávám. To souznění téhle bandy lidí s řekou je až neuvěřitelné. Všichni mají mnoho společného. Tohle mikrospolečenství má za sebou tři dny tvrdé práce na řece s jasně hmatatelnými výsledky. Má za sebou spoustu zážitků, srandy, kamarádství, pomoci, ale i hořkých zkušeností s charaktery některých lidí žijících v povodí čištěného úseku, ví jak chutná bláto, špína a rez, lidská bezohlednost a lhostejnost, pohled na lesní stráně pokryté střepy a plechovkami, polopotopené pramice a sporáky, ví jak svědí ruce po třech dnech permanentního nošení gumových rukavic, ví co je spát na podlaze, ráno oblékat promočené oblečení, nebo jak strašně dokáže uprostřed dne zastudit jarní řeka při zatažené obloze a zvednutém větru.. Přes tohle všechno a možná právě proto vládne taková pohoda. Jsme si vědomi, že se zadařilo, odvedli jsme kus parádní práce a těšíme se domů. Špínu smyje horká sprcha, dojmy, zážitky, pocit kamarádství a sounáležitosti zůstává. Jsem o tom hluboce přesvědčen.
Právě z těchhle důvodů mám třetí den na řece asi nejraději. Přestože zdravé jádro týmu se začíná rok s rokem profilovat jako neměnné, první den bývá (a je to logické) přeci jen na úkor ročního odstupu lehce zmatečný a systém i organizace práce, spolupráce jednotlivých posádek a jejich respekt k instruktorům dostávají první podobu a během dne se teprve profilují. Druhý a třetí den už nikdo nic neřeší, nikdo se neptá, tenhle stroj už běží naplno. Všichni fungují na 100 % jako jednotlivci na 200% jako tým. Je to zkrátka o lidech jako všude jinde. Jenže na Čisté řece nepotkáte pitomce ani nafoukance. Nikdo vás nenechá ve štychu, všichni jsou na jedné lodi, přestože jich v reálu vezem po borty naložených desítky. Spojuje nás mnohem, mnohem víc než triko s logem projektu. Sedím u jezu a rozhlížím se okolo. Co všechno znamená zprofanované slovo dobrovolník.. Proč jsou tu kluci z Teplýšovic vůbec nepřemýšlím. Známe se dlouho a spojuje nás spousta věcí, tady není co řešit, vím že pojedou kdykoliv znovu a nebudou řešit počasí.. Pokud někdo drží tým pohromadě je to Míra jako vedoucí úseku. První, rozhodný den dokáže ukočírovat a nasměrovat tým k plnému nasazení, zkrátka klobouček, jak říkáme.. Stejně tak je mi ctí být tu se Štěpánem a Zbyňkem jako oběma instruktory. Vodáci tělem i duší, bez výrazného vztahu k tomu o čem přemýšlím, by tu ale ani jeden z nich nebyl. Ani hodinu, ani minutu. Ve stejném termínu mají oba xy možností jak se vyřádit na divoké vodě, místo toho volí obrovskou odpovědnost za nás, nudně vodáckou neatraktivitu splouvaného úseku a trpělivé vysvětlování základů pohybu na vodě těm, co neví jak se drží pádlo.. Maruška, Standa. Bez nich prostě fungovat nemůžem. Teplý jídlo a alespoň minimální zázemí je výkupným za jejich tříhodinový noční spánek a stovky kilometrů naježděných autem podél řeky za celý víkend. Totéž Martin půjčující vlastní lodě na tuhle ne zrovna dvakrát šetrnou práci nebo Luboš hledající cesty s kontejnerem v bahnitém terénu okolo řeky. Jsou tu i další dobrovolníci. Vodní i pěší skauti, tady taky není co řešit, rozumím jim a chápu proč tu jsou. Je tu banda holek v umazaných trikách, šusťákách a holínkách. Věkově rozhodně nejsou děti, i když ne úplně dospěláci, svou přítomností tady na řece se ale běžnému standardu svého věkového průměru každopádně vymykají. V tom nejlepším slova smyslu, který mě napadá. Nevěřím že je k účasti na akci někdo nutil, nevěřím že je sem nasměrovala škola nebo jiná instituce, přesto tu jsou. Tři dny loví z vody slizké rezavé obludy, klečí na zemi a přebírají smetiště plné střepů, tahají narvané pytle, padají do ledové řeky a mazlavého bahna při vystupování z lodi, vylévají promočené holínky, sjíždí šlajsny, přetahují jezy. Živelnost a pohoda. V lodi stačí navzájem probrat všechny největší důležitosti náctiletého života, přitom se vám je za nic na světě nepodaří odvolat z objevené černé skládky, dokud ji prostě nevyberou celou.. Šlajsnu s kohoutem zalévajícím polovinu lodi odmítají na háčku nejet a v poslední suché sadě oblečení odráží loď od břehu. O pár minut později se radostí nad zdolaným jezem málem navzájem nechtěně potlučou pádly.. Jsou prostě svý a přitom nevědomky hravě strkají do kapsy většinu vrstevníků. Pokud by se mi někdy podařilo vychovat z dítka podobný živel, trefil jsem do černého, stejně jako se to podařilo jejich rodičům.. A jsou tu další a další, tohle všechno jsou dobrovolníci. Schválně mrkněte na fotky v galerii a uvidíte sami.
Dost úvah, do práce. Dosrkávám vychladlé kafe a zvedáme se. Natahuju rukavice, zapínám vestu, do lodi házím čerstvé prázdné pytle a vyrážíme. Do cíle zbývá posledních pár kilometrů, během kterých je určitě ještě stihnem naplnit. Stejně jako vloni a příští rok zase. Díky Vám všem, dobrovolníci :-)
Honza Hák